480730_10200596344015637_1027722568_n 542838_10200596342975611_911584201_n 05 16

 

 

Předehra: Česnečka

Dějství prvé: Náměsíčnost

Náměsíčnost, lat. somnambulismus, to jest bloudění ze spánku. Latiníci připisovali měsíci významný vliv na působení změn duševních, pročež označovali šílence jménem lunatici. Podobná mínění udržují se v lidu až dosud. Nepochybně opírají se o zkušenosti tyto: Především jest úkazem dosti častým, že u mnohých ženštin, trpících periodickou choromyslností, dostavuje se změna duševní nezřídka v souvislosti s čmýrou, tak že se vracívá pravidelně v obdobích měsíčních. Soudobnost obměn duševních s obměnami měsíce svádívá pak ovšem snadno k domněnce, že mezi oběma těmito ději je příčinný poměr. Náměsíčníky v užším smysle bývají však zvány osoby, u kterých pozorováno, že ze spánku vlivem svitu měsíčního mohou být uváděny v chorobný stav činnosti neuvědomělé. Lid snadno přehlédne, že takovéto stavy somnambulismu vznikávají u týchž osob, nejčastěji u epileptických, i za noci tmavé, aneb v místnostech, kam svit luny neměl přístupu. Lidové názory vždy libují si v dobrodružných domyslech. Vulgárně připisují se náměsíčníkům nadlidské výkony a schopnosti: že dovedou kráčeti bez opory po římsách, po srázných střechách, aniž sklouznou, že mohou lézti po slabých větvích stromů, aniž jich zlomí… A hned se věří, že to je možno proto, poněvadž asi měsíc magnetickou silou tíži těla zlehčuje, rovnováhu udržuje a pod. Zkušenosti lékařské ve výkonech somnambulů neshledávají nic zázračného nebo nadpřirozeného. Nejčastěji provádějí somnambulové počiny zcela všední, na snadě jsoucí: vstávají a přecházejí neoblečeni, otvírají dvéře neb okna, bloudí po schodech, po dvoře, pouštějí se do obvyklé práce. Může se ovšem přihoditi, že podnikají třeba i výkony, na které by se člověk bdělý pro jich bezúčelnost nepouštěl a pro jich nebezpečnost neodvážil. Zřejmý klid a zdánlivá jistota, s jakou somnambul za svitu měsíce snad vystupuje, vysvětlíme si neuvědomělostí představ o nebezpečí a netřeba sahati k výkladům mystickým. Že však v některých případech světlo měsíce přispělo k vyrušení ze spánku klidného a k uvedení do stavu somnambulového, nelze popírati.

Dějství druhé: Pohádka

Kdysi dávno v jednom tmavém londýnském domě žil tajemný cizinec. Žil sám jen se starým sluhou a s nikým se nestýkal. Lidé z okolní čtvrti se mu vyhýbali, a mnohým naháněla už jen zmínka o něm hrůzu. Kolovaly o něm nejrůznější povídačky, všechny ale na sto způsobů říkaly totéž: že je spolčený s ďáblem. Ten muž vycházel z domu jen zřídka, a když už ho někdo zahlédl na ulici, bylo to vždy až po setmění. Chodíval v dlouhém černém kabátci v doprovodu velikého psa. Mezi ženskýma se tradovalo, že má velmi krásnou tvář s ostrými rysy a tmavými kadeřemi nad vysokým čelem, že ale kdo se mu podívá do očí, toho uhrane. Strach ženských ale nesdíleli všichni a občas se přihodilo, že pár kluků se sebralo a na zkoušku odvahy se vybrali k cizincovu domu, aby mu házeli kameny do oken. Tak se to dělo čas od času, až do chvíle, kdy dva takoví odvážlivci vyplašili zpod okapu hejno velkých netopýrů a ti jednoho toho chlapce zle pokousali, že zemřel na otravu krve. Ta událost pak ještě utužila přesvědčení, že v tom domě se dějí zlé věci. Jediný, kdo znal jeho tajemství, byl onen sluha – stařík, který prý býval místním řezníkem, ale utekla mu žena a proto se chtěl zabít skokem do Temže. Tehdy ho prý ten cizinec vzkřísil na poslední chvilku k životu. Od té doby mu stařík sloužil. Dům toho cizince byl věčně uzamčený a okna byla pečlivě zabedněná, jen v jednom malém podkrovním okně v noci probleskovalo světlo. Byl to dům věčně tichý, jen zřídka se z něj v pozdních nočních hodinách ozývala tlumená hudba, možná i hlasy. Do toho domu by se byl nikdo neodvážil ani za nic, až do dne, kdy jej stihla veliká pohroma. Stalo se to v únoru, za jedné jasné noci, kdy tvrdě mrzlo – tehdy propukl v cizincově domě požár nevídané síly. Dům byl v jednom okamžiku v plamenech. Hasiči i lidé z okolí se jak mohli, snažili oheň zažehnat, aby nezachvátil i okolní domy, ale podařilo se jim to už nad ránem. I přes velikou sílu ohně a plameny šlehající vysoko nad dům, nepadla mimo něj jediná jiskra, která by rozšířila požár dál. Na druhý den se několik odvážných hasičů vydalo prozkoumat vnitřek domu, který k údivu všech odolal ohni a jeho zdi i schodiště pevně stála. V tom domě bylo nalezeno tělo toho starého sluhy, který byl poznán podle kapesních hodinek, jenž nosil vždy při sobě. A bylo tam nalezeno i množství ohořelých drahocenností ze zlata a stříbra, které vypadaly jako by byly vyrobeny před mnoha sty let. A ve všech těch troskách, z nichž máloco šlo ještě zachránit, byla nalezena v nejvyšší místnosti, kde oheň strávil celou střechu, prkenná truhla plná rudé hlíny. Ale tělo toho cizince nikdy nalezeno nebylo a říká se, že snad sám dům zapálil, aby v něm zahladil svá temná tajemství a odcestoval zase tam, odkud přišel.

Dějství třetí: Legenda (nikoli nutně v daném pořadí)

Bylo dáno: 3-4 umělci pověření realizací + neomezený počet dalších, jimi přizvaných
Bylo stanoveno: báseň o samotě a název filmu
Bylo naplánováno: vytvořit v galerii ledovou plochu
Bylo realizováno: stavba střechy uvnitř galerie
Bylo proměňováno: složení vystavujících a vystavovaných, předměty vystavení
Bylo zadáno: díla na zakázku
Bylo odstraněno: videa
Bylo odhaleno: nečekaný příběh
Bylo přehodnocováno: do poslední chvíle

Doslov
Výstava může být kolektivním uměleckým dílem. Není zde ani kurátor ani umělec. Nebo zde je umělec, ale je skrytý za rouškou kurátora. Výstava může být experimentem s autoritou a sílou vést druhé k naplnění vize, která jim původně není vlastní. Autorský subjekt se rozmlžuje.
Tato výstava je výsledkem procesu, který se v mnoha okamžicích dramaticky proměnil. Umělci, kteří zde stáli v roli „kurátorů“ nepostupovali standardním, „nezaujatým“ způsobem, kdy jsou vybráni vystavující a díla podle předem určeného klíče a následně demokraticky prezentována v celku výstavy. Realizace této výstavy byla o silných inspiračních (a často jakoby zcela iracionálních) impulzech, které však intuitivně vedly k určité konečné podobě, jež se z hlediska procesu plánování a realizace zdá být nevyhnutelná, nebo nejlepší možná.
Tato výstava nepředstavuje sterilní expozici nedotknutelných uměleckých artefaktů (jediný obraz/plátno tu leží jako koberec na zemi), nýbrž sérii společných nápadů a řešení, kde v konečné podobě jsou zahrnuta i (jedinečná) autorská díla, ovšem pozornost se neupírá od díla k dílu, od popisky k popisce, ale měla by být stimulována celou situací. Proto je mimořádně velkorysý prostor věnován instalaci „střechy“, která vlastně nemá autora; proto bylo možné, aby umělci, kteří původně byli vybráni jako autoři konkrétních videí, nakonec realizovali drobné sošky z hlíny nebo se věnovali mnohahodinové kresbě podle zadání.
Proto se dá říct, že tahle podivná instalace/inscenace s hororovým podtextem, k němuž vede řada indicií, vlastně není výstavou v tradičním smyslu, ale samotné vystavování a realizace výstavy je v tomto případě uměleckým dílem.

Tereza Jindrová

  <<<

 

 

Comments are disabled for this post.