150705_4323
05111525

05111517
05111518

goproII

Sequence 01.Still002

Sequence 01.Still004

Sequence 01.Still007

Sequence 01.Still008

Sequence 01.Still011

Sequence 01.Still018

Sequence 01.Still019

Sequence 01.Still022

Sequence 01.Still023

Sequence 01.Still025

Sequence 01.Still028

Sequence 01.Still035

Sequence 01.Still037

Sequence 01.Still039

Sequence 01.Still040

Sequence 01.Still042

Sequence 01.Still048

Sequence 01.Still050

Sequence 01.Still051

Sequence 01.Still052

 

 

Výstava Pozitiv/negativ svým názvem zcela přirozeně odkazuje k základním

principům fotografie, která je pro tři vystavující umělkyně vlastním médiem jejich

uměleckého zájmu a také výchozím bodem, od kterého se jejich tvorba odvíjí.

Vznikají tak práce, které z fotografie a jejích vlastností vychází, ale nemusí jí

v technickém a materiálním slova smyslu nutně být. Pro tento typ uvažování je

příznačná také škola a ateliér Hynka Alta a Aleksandry Vajd na pražské UMPRUM,

kde se umělkyně setkaly a mohly tento přístup dále rozvíjet.

Kde se odráží a vzniká světlo a tma, bílá a černá, pozitiv a negativ a mohou se tyto

protikladné substance protnout, splynout nebo si navzájem vyměnit pozice?

Technický obraz jako je fotografie má podle filosofa a spisovatele Viléma Flussera

zdánlivě nesymbolický, objektivní charakter, dívá se na něj jako na okno. Za tímto

oknem nebo spíše v něm se však odehrává ještě něco, co divák před fotografií

nemusí registrovat a co je podstatným hybatelem tohoto média.

Výstava je zkoumáním a uměleckou analýzou pozitivu/negativu protknuta a objevuje

se jak v jednotlivých pracích, tak i v celkovém prostorovém a instalačním řešení. Je

třeba ji vnímat jako dům či obraz, ve kterém lze objevovat jeho jednotlivé části, které

nás ale opět dovedou k celkovému pojetí. Toto zacyklení také odkazuje k našemu

optickému vnímání, ve kterém se světlo a tma, viditelné a neviditelné mohou prolínat

a mísit a může dojít až k úplnému zmatení. Mezi dvě zdánlivě protikladné substance

zde není kladena nějaká jasná hranice a umělkyně naopak zkoumají pomocí různých

vyjadřovacích prostředků to, co se v prostoru „mezi“ odehrává.

V bílém prostoru se ocitáme v logice tmy, bílé tmy, ve které pomalu prozíráme a

objevujeme nenápadné nuance světel a stínů, obrysy tvarů a obrazy, které z této tmy

vychází a zase se v ní ztrácí. V kontrastním temném prostoru je náš zrak naopak

zasažen proudem světla videoprojekce, která souzní s tématem celé výstavy. Video,

které je natočeno v nočním režimu, a tudíž se obraz převrací v negativ, je společným

dílem všech tří autorek. Každé z nich připadá jedna jeho časová vrstva, do které

zasahuje druhá a třetí. Důležitý je zde proces vzniku, při kterém si umělkyně

předávají kameru, postupně každá zvlášť vstupuje do předchozí verze a výsledkem

je jakýsi časově navrstvený pohyblivý obraz. Pocit dezorientace je pak nakonec

překonán ve sklepním prostoru, který nás sice neuvede v prozření, ale můžeme se

zde smířit s tím, že „nic není, jak to vypadá, co se pevné zdá, to se rozpadá“.

-Alžběta Cibulková

 

<<<

 

Comments are disabled for this post.